VÝVOJ ČLOVĚKA A ZEMĚ Z HLEDISKA ROSENKRUCIÁNSKÉ KOSMOKONCEPCE A ANTHROPOSOFIE RUDOLFA STEINERA

  Stejně jako člověk, tak i Země se inkarnuje - prochází planetárními vtěleními. To se ovšem na rozdíl od inkarnace lidské děje v obrovsky dlouhých intervalech v řádech miliard let. Hlavní z nich - Saturn, Slunce a Měsíc prošly postupně "vtělením" Země v době, kdy naše planeta ani planety zmíněné ještě nebyly v současném stavu.
  To, co představují tyto planety dnes, jsou oddělené, postupně zhmotněné substance, jež se vlivem duchovních bytostí, které je obývaly, od Země odloučily. (Tyto planety byly dříve se Zemí jedno těleso). V době saturnské mělo naše těleso jen pouhou tepelnou podobu, která se při vývoji slunečním zhustila do vzdušné hmotnosti, jejíž části se v období měsíčním zpevnily ve vodnatou rosolovitou substanci. (Čtyři živly - oheň, vzduch, voda a země také souvisí s tímto vývojem). Co bylo nejhustší, přijalo do sebe stav pevné hmoty, aby mohla vzniknout a vyvíjet se nynější Země. To byl zlom období Lemurie, po němž následovala bájná Atlantida, kdy člověk ještě neměl fyzické tělo úplně stejné a pevné jako dnes, vnímal a prožíval svět jinak než jako dnešní lidé jen fyzicko-smyslově. Zánik Atlantidy (v biblickém podání potopa) přinesl stěhování zbytků zachraňujících se Atlanťanů, z nichž někteří přinesli pokrok do ostatních světadílů. Tak si můžeme vysvětlit mnohé nálezy a úkazy stejného druhu na více místech či vysokou duchovní úroveň indiánských, asijských či egyptských zasvěcenců. To už jsou znaky současného poatlantského období, v němž člověk prožil jednotlivé kulturní epochy. Jako příklad lze uvést členění dle duchovní vědy - Anthroposofie Rudolfa Steinera: 1. Praindická (od r. 7 227 př. n.l.), 2. Praperská (od r. 5 067 př. n.l.), 3. Egyptsko-Chaldejsko-Babylonská (od r. 2 907 př. n.l.), 4. Řecko-Římská (od r. 747 př.n.l.), 5. Germánsko-Anglosaská (současná epocha od r. 1 413 n.l.). Potom budou opět s odstupem 2 160 let (platónský rok) následovat ještě příští dvě, než dojde k dalšímu vývoji - 6. epocha Slovanská a 7. Filadelfská.

 Z uvedeného vyplývá, že naše planeta postupně přijímala "hrubší hmotnost". Spřízněně se vyvíjeli i lidé a tělo člověka. Jeho zárodek byl před miliardami let už na dávném Saturnu, kdy ovšem bylo jen jakýmsi tepelným organismem, který v následných časech slunečních a měsíčních postupně přijímal vše potřebné pro vznik dnešního fyzického těla. V těchto obdobích dostal člověk i zárodek dalších těl - na dávném Slunci těla éterického a na dávném Měsíci těla astrálního. (Výrazem zárodek a dávný není myšlen současný stav či podoba těl a planet). Každý tento článek byl darem duchovních mocností, jenž pro vývoj člověka ze sebe vždy vydaly něco ze své vlastní podstaty.
Současně s těmito planetami vznikaly i zárodky říše minerální, rostlinné a živočišné. Tak souvisí fyzické tělo člověka s minerály, éterické s rostlinami a astrální se zvířaty. (Zvířata také mají fyzické, éterické, a astrální tělo, to je ale jejich nejvyšším článkem a na rozdíl od člověka jsou jejich duševně-duchovní články skupinové, nemají vlastní samostatné já.) Tím, že při měsíčním vývoji došlo nejen ke vzniku zárodku astrálního těla, ale i mužského a ženského principu (do té doby žil člověk v jednotě), mohli se lidé začít na Zemi sami rozmnožovat a inkarnovat. Proto také dalším hlavním smyslem a podmínkou vývoje člověka na Zemi je láska. Její pravzor Kristus se musel vtělit na Zemi, protože jedině tak mohli lidé (alespoň někteří) v období těžkého materialismu uvěřit v jeho existenci. Od této doby (ukřižování na Golgotě) se vrací vývoj zpátky, ale na vyšším stupni. Současné období odpovídá v určitém smyslu egyptskému, ale duchovní vzdělání je nyní již obecně přístupné. Aby mohlo jít lidstvo dále, musí se i přes technický rozvoj postupně produchovnit.
  Prvotní základ člověka je v jeho trojčlennosti, kterou měl už na dávném Saturnu - tělo, duše, duch. Ovšem až na Zemi dospěl vývoj tak daleko, že mohl přijmout já, čímž se stal samostatnou bytostí a začal vyvíjet sám sebe (do té doby měl duševně duchovní uspořádání podobně jako zvířata skupinové). Tehdy dostal také svobodnou vůli, která ale zapříčinila možnost omylu a vznik lidské karmy (konec doby Lemurské a přechod v Atlantskou, sestup do hmotnosti - v biblickém podání vyhnání z ráje). Již při prvních inkarnacích na Zemi měl každý člověk svoje já, ale choval se ještě spíše jako zvíře, jelikož vyšší články lidské bytosti byly na nízké úrovni a nejvíce u něj vládlo astrální tělo a jeho pudy a vášně, které v něm sídlí. Proto je nejbližším úkolem člověka přetvářet toto astrální tělo a později i tělo éterické a fyzické. Každý by měl právě svým já pracovat na zvládnutí emocí, pudů a vášní a rozvíjet tak svoje duševní a duchovní články, jež mají rovněž další trojčlennou dělitelnost. Fyzické tělo je sice nejnižší, ale nejstarší a nejdokonalejší článek lidské bytosti, a proto je u lidí v základě stejně vyvinuto, ovšem rozdíly mezi vyvinutím duševních a duchovních článků jsou značné.
  Velké množství lidí stále odmítá duchovní podstatu hmoty, vesmíru i člověka. Jiní naopak mylně učí o méněcennosti těla i hmoty a nepotřebnosti dalších vtělení na Zemi. Snaží se tak předčasně zduchovnit lidstvo na vzdor faktu, že právě na Zemi má člověk největší možnost rozvíjet svůj celkový pokrok. Podobná jednání nejsou přínosem pro člověka. Ještě mnoho inkarnací bude nutných, než člověk dospěje k dalšímu vývoji, který mu umožní odložit fyzické tělo, čímž se jeho nejnižším článkem stane tělo éterické. I potom, ale bude velice dlouho pokračovat ve vývoji, než dojde ke svému cíli.....

Poznámka:
  Toto je jen velice stručný popis vývoje. Nelze z něj pochopit všechny souvislosti. Zájemci najdou kontakty na příslušnou literaturu také v sekci ostaní informace.

zpět